Má holotropní poezie

Jitka Badoučková je rovněž současnou českou básnířkou a toto je ukázka její holotropní poezie.

Perly mi nedávej

Před bolestí jsme všichni příliš křehcí.
Proto mi perly nedávej, ty vůbec nechci.
Proč nosit cetky takovou trýzní vykoupené,
jako je vzdálenost závěje od plamene…

Vždyť každý z nás je někdy perlorodkou,
když pláče nad střepy, ztrátou, křivdou či fotkou.
Obaluje své zrnko perletí utrpení,
až v hrudi vyroste mu perla jak zkamenělé chvění.

Nechci si nést jako vepsané do notýsku
bolesti mušlí, ba ani zrnek písku,
která ztratila volnost vln a slunné pláže
a ve tmě dusí se lapená do žaláře.

A přesto: je tolik písku a tak málo perel…
Zušlechťovat se vlídně by přece bylo skvělé.
Jaképak dravčí bohyně se žalem světa zdobí?
Až na to jednou přijdeme, vejdeme do nové doby…

Tyto verše Perly mi nedávej vznikly z pochopení známého tvrzení, že „perly přinášejí slzy“. Při sdílení tohoto mého prožitku s ostatními účastníky výcvikového semináře, jsem zjistila, že ač byli z nejrůznějších zemí, všichni toto přísloví znali, ale nikdo nedokázal přesně vysvětlit, proč se to říká.

Když jsem se ale perlou v tehdejším holotropním sezení stala, prožila jsem utrpení ústřice (perlorodky), která ať už nedopatřením do sebe vsaje cizí těleso (zrnko písku) či cíleným lidským zásahem v umělém chovu je do ní vloženo. To jí působí utrpení, které leckterá ani nepřežije. Aby ho zmírnila, vytváří perleť, kterou vniklé zrnko postupně obaluje, a tak vzniká perla.

Stejně tak, připustíme-li personifikaci zrnka písku, trpí i ono, když tato svobodná entita, vyhřívající se na břehu a kolébaná vlnami, je ze svého prostředí náhle vržená do samoty, tmy a slizkého sevření a udušená pohřbením v perleti.

Patrná je i symbolika vzájemného utrpení matky a dítěte v porodních cestách.

Toto ztotožnění se s perlou u mě proběhlo v širším kontextu prožitku pohádky Sněhová královna od H. Ch. Andersena, v němž jsem se stala Gerdou. Když jsem se z kulaté perly, do níž mě sněhová královna v ledovém paláci zaklela, najednou proměnila v krasobruslařku na ledové ploše, která byla to jediné, co z ledového paláce zůstalo, do tance jsem slyšela hrát písničku ABBy Dancing Queen, (Tančící královna). Ve skutečnosti ovšem v sále, kde holotropní sezení probíhalo, zněla samozřejmě hudba úplně jiná.

Až později jsem zjistila, že slovo mušle (shell), znamená v angličtině i dělostřelecký granát či výstelku do rakve, tedy předměty nesoucí v sobě utrpení a smrt, přičemž při jejich použití podlehnou rychlé zkáze i ony samy. Toto holotropní sezení mi přineslo nové pochopení a poučení o povaze zušlechťování skrze utrpení, ale i nové vzniklé otázky, které jsem do těchto veršů ztvárnila.

Vánoce s Lojzou

Až ořechové skořápky přihodím do krbu
a zabořím se do starého křesla,
až dřímající pejsky podrbu,
vánoční noc mi půjčí vesla.

Pak jako vodák po duši se vydám po řece,
která má vodu ze vzpomínek.
Slzám otevřu dvířka od klece,
ať srdce popoženou jako vodní mlýnek.

Až bláto ztratí se pod sněhem zastlané
a jiskry z krbu vzlétnou, jako když čert kýchne,
s medvídkem Lojzou ještě počkáme,
až všechno kolem pěkně ztichne.

Ale až čenich tmy se k oknu přilepí,
už budeme se plavit po té řece,
kde dávné scény nejsou na střepy,
kde únavový lom nevzal život lidem a věcem.

Dvůr ráno bílý jako talířek
prošlapaný karamelovou pavučinou.
Anděli, posiluj mě dál ve víře,
že držíš křídla nad krajinou.

Srkám tu naději jak víno z koštýře.
Celý rok s Lojzou chraň nás před zlem a vinou.
Anděli, posiluj nás dál ve víře,
že naše cesty nemohou se minout.

Ještě co se tématu personifikace týče, poté, co prožijete identifikaci s perlou, oknem atp., tedy i s předměty neživými, o zvířatech či rostlinách ani nemluvě, obrazy personifikace, které mi přicházejí na mysl, vnímám jako mnohem přijatelnější a pracuje se mi s nimi snáze.

Svatební

Jako struktura krystalu, jak dotyk posvátna
když první sníh se začne snášet lesem,
jak horký pecen zabalený do plátna
je zázrakem i to, že vy dva v davu našli jste se.

Jako když vroucně čteme pohádku,
o tom jak moudrost lásce mosty staví
a víla přitom vede nám prst po řádku,
se stejným smírem kloňte k sobě hlavy.

Buďte jak mozaikové okno v kostele:
z jedné strany hluk, prach a déšť a z druhé boží ucho,
buďte tady i tam a anděl na vlastním polštáři vám ustele,
protože v chrámu bude světlo a bude tam sucho.

Ač občas vaše cesta povede blátem, bude zavátá,
hledejte kouzlo i v rozmáčeném sněhu.
Tam venku na vás čekají lidé, rostliny i zvířata
a všichni potřebují vaši odvahu, péči a něhu.

Tyhle verše z lásky a z pokory vám dávám do vínku.
Čtyřlístek ze své louky ten už jim věnuj Ty, můj Pane
a s nimi chraň a houpej, každou krajkovou peřinku
jejich budoucích dětí – a ať i ty jsou požehnané.

Báseň Svatební zachycuje můj prožitek, kdy jsem se skutečně chrámovým, mozaikovým oknem stala a opravdu v tomto stavu vnímala dvojjakost a doplňující se protichůdnost pozemského života. Slovy Stanislava Grofa: holotropní a hylotropní pojetí světa.

Vánoční dárek předkům

Co ti dát za dárek, maminko?
Paprsek ohnutý malinko,
aby byl jako háček,
na který pověsím obrázek,
jak zvládám veškeré nesnáze,
jak štěstím zářím celá,
to abys neviděla,
když tu tvá dcera pláče.

Co ti dát za dárek, tatínku,
snad jen lesk svíčky, co vzpomínku,
roztančí do plamene.
Jen co sůl setřu si na víčku,
z dlaní si udělej trubičku
a shlédni na svou dceru,
snad nerozeznáš v šeru
to srdce otlučené.

Co ti dát za dárek, babičko,
snad už jen prachové peříčko,
vlastně jen jeho chvění,
když vítr v letu ho obrací.
Svou láskou vtisknu mu vibraci
že vím, že se sem vracíš
chránit mě, aby draci
roztáli ve slunečnění.

Co ti dát za dárek, dědečku,
z ohně ti udělám vlaječku
a na žerď svíčky ji vztyčím.
K tomu i zvonkem ti zacinkám,
za všechna odřená kolínka
od tebe pofoukaná,
za výcvik čelit ranám
tak, že mě neponičí.

Co vám dát za dárek, drazí mí,
když kraj se oblékne do zimy?
Snad vás to neurazí,
že nedám otrhat kdejaký kvítek,
stačí vám ten, co tu nakreslil mrazík?
Možná mě držíte v objetí,
aniž o tom mám ponětí.
Otvírám náruč, mí drazí.
Věřím, že tam někde se za mě nestydíte.

K těmto veršům mě inspirovaly občasné holotropní prožitky mých předků, zvláště pak babičky, která se při mých častých prožitcích pohádek, objevovala v podobě klasické pohádkové stařenky, která nad hlavními hrdiny bdí, ochraňuje je a vede, aby všechny nástrahy řádně zdolali a děj dospěl ke šťastnému konci.

Pavouk Véna

V komoře v rohu pod podlahou,
žije náš tichý kamarád.
Má osm noh a je to pavouk.
Každý večer se chodí ukázat.

A tak se z něj stal pavouk Véna.
Tady u nás je v bezpečí.
I když je římsa zasněžená,
hřeje ho doupě člověčí.

Okapy ztěžkly od rampouchů,
venku tma jako od mouru.
K Ježíšku dostal seschlou mouchu,
odnesl si ji za rouru.

Člověče, jsi míň než v božím oku řasa.
Komu tady chceš poroučet?
Taková orosená, pavučinová krása,
tu nestvoříš, to umí jenom pavouček.

Než Véna usne za potrubím,
což dát si novoroční slib:
nepošlapu a nezahubím,
třeba ti tak bude i líp…

Tahle má téměř „básnička pro děti“ vyšla z holotropních prožitků, v nichž jsem já a později i účastníci mých seminářů cítili, jak i to nejdrobnější a zdánlivě bezvýznamné je třeba chránit a ctít jako nedílnou součást stvoření, jehož jsme součástí. Ač příběh pavouka Vény je skutečný, úsměvně mi dokazuje, že v transpersonální psychologii často zmiňovanou arachnofobií netrpím.

K tomu, jak dneska píšu, mě ovšem inspirovaly nejenom moje zážitky vlastní, ale i sdílení jiných „dýchačů“, ať už z dob mého výcviku či z prožitkových seminářů, které pořádám dnes.

Nikdy například nezapomenu na vyprávění účastnice, která se prožila drobounkou rostlinkou mechu na dně rokle, kam slunce na pár minut zasvítí jen jednou ročně, ale mech na těchto pár chvil světla a tepla čeká celý rok a tato touha mu dává sílu tam přežít. Tato účastnice semináře očekávání mechu prožívala i transcendentně, jako naději každé cítící bytosti, že dříve či později, se i jí dostane „osvícení“.

Stařenka

U sebe v srdci udělala jsem ti pelíšek,
kam nesmí žádný hlad či zdivočelé kočky.
Ale ty zmizela jsi mi kamsi do výšek,
odkud k nám přilétají vločky.

Pro tebe skládám chůzí houpavou
ukolébavky, co zpívají se hodným dětem.
Šedivé řasičky už sklopte se a spěte.
Já mám nového anděla nad hlavou.

Ostýchavě, jako když sáhneme si na slepce,
pohyby stébel dál se k tobě skláním.
Hrob jako miska z božích dlaní
tě na druhý břeh dohoupá jak spánek v kolébce.

Slyším tě, jak se vracíš, nejvíc k ránu,
vím to, protože moje slzy s tvýma mluvily.
To pouze tělo tvé schoulené v krabici od banánů
tu s námi žilo jenom na chvíli.

Smrt je jen ztráta na nečisto,
okno, závěsem zahalené na půlku.
Týraná Ťapko, děvče... z útulku,
podívej, komu jsi udělala místo:

Ten svízel-přítula se mi tu do klubíčka skočil
Konečně místo mříží - citové tankování!
Dnes je svět vlídnější o jedny šťastné oči
a o Ťapku, co se už netrápí, a přesto je tu s námi.

Přibližně stovka holotropních sezení, která jsem „oddýchala“, mě určitě změnila v několika směrech. Jedním z nich je moje hluboké přesvědčení o tom, že vědomí přetrvává i po zničení hmotného těla a toto své vnímání, často promítám i do své poezie, ať už ji píšu o zvířatech či o lidech:

Vánoční rozjímání
(Na tatínkovu památku)

Závějí prostřeno je na zahradním stole.
Ticho nám do slov prorůstá.
Za oknem v láhvi usnul olej.
Advent nám pokládá prst na ústa.

Sněží, jako když hladí nevěstina vlečka
dlažbu po cestě k oltáři.
Měsíční svit, krájený na kolečka
se v citrónovém želé rozzáří,

když vzhůru na stromeček vyhoupne se
a přidá mu svůj smutný, něžný lesk,
aby si ještě chvíli připadal jak v lese,
ač sám už zabitý, aby nám clonil stesk

po těch, co k jídlu se už s námi neposadí
a žádné dárky nechtějí,
ačkoliv možná zrovna stínohrou nás hladí,
andělským křídlem závějí.

A plápoláním svící, dnes snaží se nám říci:
"Vzpřímeně, s láskou, žijte dál.
S Ježíškem bydlíme teď přes ulici
a s námi všechen zpěv, co se už dozpíval."

Z pocitů podobných, jako popisuje Stanislav Grof ve svém pojednání o tom, jak se prožil jako vědomí jantaru, pramení i moje nové, barvitější a hlubší vnímání krystalu v jeho různých podobách, což často probleskne v mých oblíbených verších zimních a vánočních.

Anděl vánoc

Když anděl vánoc zlíbá vzduch,
hned začne sněžit jako v dětství.
Vločky si letí nazdařbůh,
a přesto tvoří spojenectví.

Anděl z nich utká krajkoví.
Pohleď: košilky Jezulátka
sněží na naše domovy
a noc se halí do pozlátka.

Ale i odlesk prstýnků
k vánocům patří, my ho chceme.
Vždyť srdci stojí za zmínku,
i vločky v řasách zachycené.

Když anděl vánoc zlíbá vzduch,
sníh přes noc přidá novou vrstvu,
jako když krystal zvedne Bůh
a nechá na něm otisky svých prstů.

A věř, že sem s ním přichází
i jemné kouzlo svátků míru,
že budeme očištěni od sazí,
zas šťastní jako myšky v sýru.

Obejmi nás dnes, anděli,
s láskou, pažemi našich milých.
Co víc nám můžeš nadělit,
v téhle posvátné chvíli?

K novému roku s láskou

K novému roku přeju Ti,
ať sníh Tě nezebe, jako když sněží v ráji,
jak když se snáší peří z labutí,
jak chmýří z topolů, ve kterém brodíme se v máji.

Přeju ti zmoudřet, povyrůst
i z rány bleskem, který do srdce zakořenil ti;
aby jak pára v mrazu, vlídnost řinula se ti z úst
a ke spánku aby ti nerozestýlali čerti.

Ať tvoje jméno ďábel nekřičí
do vyschlých studní, děr a do propastí
a když už v hledáčku tě má, když na Tě políčí,
aby ses nedal chytit do hedvábných pastí.

Naopak, všechno bezbranné,
ať najde u tebe bezpečí a ochrannou stříšku,
ať jsi tím, kdo hnízd a pelíšků se rázně zastane
i ve všední den, až bude dávno po Ježíšku.

K novému roku ti jdu přát
něžnosti, jako z kukuřičného šustí
a aby někdo vroucně tě měl rád
a ať tě nikdy, nikdy neopustí.

Na mých seminářích holotropního dýchání jsou k mání i mé básnické sbírky vydané v těchto letech:
Andělská lékárna (na téma vánoc a zimy)
Láska je lidský med (milostná poezie)
Má sestra tráva (poezie o zvířatech, přírodě a ochraně této planety)